Ahoj Milane/Medvěde, nevím, jak si to mám vysvětlit, ale každý rok mám pocit, že právě probíhající festival je vcelku lepší, než ten v minulém roce. Tak tomu je i letos, i když Prázdniny v Telči ještě zdaleka neskončily. Když to takhle půjde dál, bude nejhezčí festival ten poslední,
ale to bych přece těm lidičkám, kteří do Telče za touhle krásou jezdí a jezdit budou, nepřál, aby jednou nastal konec. Takže raději o tom, proč mám pocit jakési výjimečnosti festivalu. Vždyť jsou i mnohé jiné, které mají také své přednosti. Pro tu zvláštnost Prázdnin v Telči
vidím dva hlavní důvody. Prvním je dramaturgie. I když existuje množství dobrých kapel a někomu třeba ta či ona právě na festivalu chybí, celková vyváženost po stránce hudební kvality i obsahu jejich sdělení posluchačům je v Telči mimořádná. Zvýraznění
poselství lidství, lásky a rozumu oproti pouhému příjemnému prožití volného času je sice nenápadné, ale přesto programové. Druhým důvodem pro zvláštnost jsou posluchači/diváci, kteří sice nejsou nějak výjimeční, ale většinou citlivě reagují na hodnotnou
hudební pasáž i na chvíli hlubšího lidského sdělení. Tyto okamžiky jsou v dnešní době celkového poklesu komerční kultury nadějí na zachování lidského druhu. Aby člověk získal tento dojem, musí strávit na festivalu delší dobu, po kterou přijme opravdu motto Prázdnin v Telči
jako způsobu života. Jeden den kvůli oblíbené skupině je málo.
Mám pohádkový sen, ve kterém skromný, moudrý a přitom vznešený nejvyšší představitel malé země předává vysoké státní vyznamenání za podporu humanity, jí odpovídajících mezilidských vztahů a krásy drobnému nenápadnému muži, kterého oslovuje jakousi roztomilou přezdívkou.
Oba jsou přitom velmi rozpačití, jeden z přítomných vysokých církevních hodnostářů nezakrývá dojetí, na nádvoří před gotickou katedrálou hrají kapely nesnesitelně krásné písně a jejich kamarádi, kteří je obklopili, zpívají mezzopiano s nimi. Zbyněk, Srpen 2011
