Vzpomínám si, jak tenkrát o Vánočních prázdninách v Telči se mělo jet na výlet do Slavonic. Takový výlet se po náročné noci těžko organizuje a nikdo pořádně po probuzení neví, jestli se mu chce nebo nechce jet. Zvukař Luboš s Věrkou ovšem ochotně a zodpovědně připravili svého tranzita. Dokonce dali dovnitř lavičky z domu dětí a věšák na kabáty, aby tam bylo jako v pokojíčku. Já jsem přidal několik lahví šampaňského a kolem desáté hodiny ráno jsme byli na telčském náměstí všehovšudy čtyři, protože se tam odněkud vzal i můj brácha. Náhodou jsme potkali Slávka Rabušice s Mirkou, tak jsme je naložili, pak se z penzionu od Drbalů vykutálel Mates s Jíťou, někde se zjevil Prdík, Mach, Dědek s Bábou, Klokan, Ondrouš… a když nikdo další z pořadatelů nepřicházel, tak že zajedeme před intr a zkusíme někoho vzbudit. (Nikdo netušil, že jsem v restauraci v Blatě objednal asi 15 obědů. Tam se dobře a lacino jí, mívají tam králičí polívčičku, zvěřinu… Říkal jsem si, že příště už to pro ně neudělám, protože je s nimi špatná práce. Domluvit se s nimi na něčem je nadlidský úkon :) Na intru se opravdu pohybovalo několik použitelných a již probouzejících se pořadatelů. Někteří v pyžamech přicházeli před intr na chodník a prosili, abychom na ně počkali, že přecijen taky pojedou, že si jen vyčistí zuby… Tak se nákladový prostor Lubošova tranzitu pomalu začal naplňovat. Někdo, kdo byl do kytary zapřažený už od večera se z ní ne a ne vypřáhnout a už začínala velmi dobrá nálada. Když už byl prostor opravdu dost plný a skoro všichni sedící na lavičkách už měli také někoho na klíně, tak se za tranzitem objevila Lily. Vážila v té době jistě dost přes 100 kilo a všichni, kdo už někoho na klíně měli si oddechli, protože věděli, že mají štěstí, že jim na klíně sedí někdo lehčí, než Lily. Z útrob kabiny se ozval vzdech: „No Lily už se sem snad vejít nemůže!“ Vešla se! Auto se kupodivu rozjelo. Zastávka bývá tradičně u osamělých křížů u cesty. Robert si je vždy fotil. Při vystupování z auta se nám konečně podařilo zjistit celkový počet cestujících. Bylo nás kolem třiceti. U křížku se užívá sněhu, zimních radovánek, focení… A samozřejmě nálada roste s počtem vypitých lahví šampáňa. „Zavoláme Daliborovi Štruncovi, který má v nedalekých Modleticích chalupu, že k němu jedeme na kafe. Ať se ničeho nebojí, že je nás jen jedno auto.“. Zdálo se nám to jako výborný vtip. Opravdu jsme zastavili u něho na zahrádce, otevřely se zadní dveře a z auta vystoupil zájezd. Tak nás Dalibor zaměstnal zdobením stromečku, Mates jako elektrikář opravil nějaký rozbitý boiler, takže jsme snad vzniklé škody (přecijen nějaké čaje a kafe jsme vypili a nějaké vánoční cukroví ochutnali, slivovička se musela koštovat…) alespoň malou náplastí zahojili. Proběhli jsme Slavonicemi, zastavili se na Landštejně. A klouzali se do vesničky Blato. Tam nás u stolu bylo opravdu hodně a trochu jsme je zaskočili a všechno vyjedli. Zdrželi jsme se. Samozřejmě. V euforii z výletu jsme v dobré náladě ochutnávali nějaké panáčky. Taky led byl na rybníce a taky na silnici. Ještěže jsme někde neuvízli, protože večer hrál v klubu Žalman a Pouta a Petr Novotný s Honzou Brožem už tloukli na zavřená vrata. Já jsem v té době stál u toho věšáku a dobře jsem se ho držel, protože cesta byla opravdu plná zatáček a skoro se mi z ní udělalo nevolno. Já těžko snáším tyhlety jízdy v přeplněných „autobusech“. No, to vystoupení Pout jsem nějak zaspal, pak jsem se šel projít na čerstvý vzduch a na koncert Žalmana si už zase trochu vzpomínám.
Rád na ten krásný výlet vzpomínám!
A zeptat se můžete ještě: Vojty, Ondry, Martinky, Markétky, Sorelly, Mostry, Eviny, Indiga, Vlastíka, Jany, Kasandry, Kamila, Efky a Ivanky, Macha, Roberta… No a Dalibora, Katky, Markétky a Matěje a tenkrát ještě žil ten jejich legendární pes Balík.