Festival jako sen!
Dlouho se náš „Těševec trpělivý“ těšil na festival. Dlouho žil v nejistotě a ve strachu, aby se vše podařilo. Aby bylo vůbec možné se v Telči setkat se všemi muzikanty, herci, přáteli, kamarády a nadšenými návštěvníky. Cítil velkou tíhu odpovědnosti. Převaloval se ze spaní, nemohl usnout a v tom ho přepadl překrásný sen!
Zdálo se mu, že přijel do nádherného města, kde se mu dostalo srdečného přijetí. V tom městě měli zámek, který byl právě v rekonstrukci a na jeho magickém nádvoří kopali kanalizaci. Kastelán toho zámku však přivolal bagříky, které výkopy zasypaly, pomocníci přikryli výkopy starými koberci a vše bylo připraveno pro koncerty. Na tom nádvoří proběhlo patnáct neopakovatelných a jedinečných koncertů. Hned na tom prvním z nich kouzelnice Iva Bittová a Bára Hrzánová přivolaly všechny naše anděly strážné, kteří nás celý festival opatrovali. Následovaly koncerty Vlasty Redla, Bratrů Ebenů s Jirkou Schmitzerem, Javorů a Hradišťanu. Jura Pavlica nám ten večer, který byl spíše obřadem a rituálem než koncertem, nezapomněl připomenout, že to, co v Telči prožíváme vůbec není samozřejmostí a že si musíme uvědomit, jak výjimečné a jedinečné naše setkání je. Těševec dál snil o dalších podařených koncertech, na některých sice trochu pršelo, ale to našim návštěvníkům vůbec nevadilo. Vybalili pláštěnky a dál poslouchali v dešti. Z té dlouhé řady hezkých večerů zůstanou dlouho v paměti večery s velikou osobností, kterou je Robert Křesťan. Ten se v Telči představil se svou úplně nejstarší kapelou Trapeři, kterou zakládal před padesáti lety. Potom si zahrál s celou původní sestavou Poutníků a úplným vrcholem bylo spojení s kytarovou legendou Michalem Pavlíčkem. Třešničkou na festivalovém dortu pak byl závěrečný koncert Radůzy, která koncertuje velmi vzácně. Radůza svou nezměrnou energií, kterou do svého projevu vkládá, dokonce udržela bouři, jež se k nám od západu řítila, aby mohl festival skončit v suchu a aby diváci mohl z nádvoří zámku odejít spokojení, potěšení, naplnění příjemnými a neopakovatelnými zážitky. Byli to prazvláštní diváci. Neuvěřitelně ukáznění, velmi citliví, vlídní, pozorní, kteří soustředěně poslouchají a po každém!!! koncertě vyskočí z lavic a ve stoje tleskají. Tak vždy nastalo „kouzlo okamžiku“. Čas se zastavil. Srdce se rozbušila. Rozum se zastavil. Ivan Hlas se rozplakal dojetím... Sen však pokračoval třemi večery v Panském dvoře. Tam vyrostla velká festivalová scéna, kde se v prvním večeru předvedla Mňága a Žďorp, se kterou si diváci nadšeně zazpívali všechny její hity. Druhý večer patřil mega koncertu Tata Bojs, který byl naprosto výjimečnou vizuální podívanou a závěrečný Cirk La Putyka svou akrobatickou komediálností a groteskním vtipem už jen vrchovatě naplnil pohár hojnosti všech návštěvníkových vjemových buněk. Krom toho šňůra odpoledních pohádek většinou v zámeckém parku pod vrbou, více než třicet kapel všech možných žánrů a stylů každé odpoledne na náměstí na „Kocouří scéně“, dílničky ve dvoře „Lidušky“, parní mašinky, výstavy, Běh městem šťastných lásek, Dračí lodě, dlouhá řada stánků vytvářejících festivalové tržiště, veliká nabídka dobrot... A k tomu překrásné počasí na závěr festivalu, teplé dny bez deště a noci jak na Krétě. Těševec se procházel noční Telčí jak nějakým přímořským letoviskem. Osvícené zahrádky restaurací přetékající návštěvníky a nabídkou. Jen šumění moře chybělo.
Byl to sen? Nebyl to sen! Bylo to úžasné! Spousta spokojených diváků mi přišlo poděkovat a já děkuji taky. MÓC! Za všechny přikládám jedno poděkování od naší věrné návštěvnice:
Moc vám děkuji za další skvělý ročník Prázdnin v Telči! Vám i všem dalším, kteří se podílejí na jeho přípravě a průběhu. Je opravdu úžasné být od začátku až do konce na festivalu, který je JAKO SEN... Krásný sen, ve kterém je člověku dopřáno nechat se unést mimo každodenní realitu a klidně třeba i vzlétnout. To díky vám tu každý den přináší další a další vlnu blahodárné energie, která se postupně nabaluje, vrství, umocňuje, sčítá a násobí tak, že by jí člověk po návratu domů mohl plnit do lahví a rozdávat všem potřebným. Ještě nám zbývá těšit se na poslední zbývající večery letošních snových Prázdnin a už se začínáme (trpělivě, jak jinak) těšit na to, co pro nás nachystáte příští rok. Jak ráda se sem vracím! Jsem tu s vámi šťastná a moc si toho vážím. Děkuji a přeji vše dobré! Jitka ze ZnojmaP.S.: Teď si vzpomínám, že následoval ještě jeden sen o nějakých žlutých mravenečcích, kteří neustále pobíhali sem a tam a když přijelo pódium 13. v pátek o šest hodin později a před nimi byl úkol stihnout jej postavit, tak to dokázali, aniž by to diváci poznali a kteří to stejné pódium v noci rozebrali a přestavěli pro divadlo a vždy stáli s připravenou lavičkou, aby návštěvníky usadili a nakrmili a napojili a přinesli a odnesli a potěšili a po posledním koncertu složili lavičky na zámku již v dešti za několik minut a běhali s koberci a zvali na pohádky a věnovali se účinkujícím a vůbec dělalinašemu festivalu tu neopakovatelnou a nenahraditelnou atmosféru. Tak to tedy byl krásný sen! Nevěřil jsem svým vlastním očím. Ale i takové sny se zdají a plní.
Milan Kolář který si při psaní tohoto textu krásně zabulel
