Milý pane Koláři, či milý pane Medvěde nebo prostě jen Medvěde, (no vidíte, a právě i to, že nikdy nevím, jak Vás vlastně mám dovoleno oslovit, mi brání už dvacet let v tom, abych vás prostě odlapila někde v nádherně prázdninové Telči a vyslovila poděkování osobně.) Před dvaceti šesti lety jsem se neplánovaně ocitla na fesťáku s baťohem na zádech na mém prvním čundru a od té doby se vracím s výjimkou několika málo mých těhotných let rok co rok zpět. Letos to bylo mé už asi dvacáté první vrácení se. Kdysi v mých sedmnácti mě nasadil festivalový kamarád do Vaší škodovky a Vy jste mi pak pomohl vyřešit mou nečekanou příšernou bolest zubu tím, že jste mě vzal s sebou do Jihlavy na pohotovost a potom zpět, abych si pak Telč a ten nádherný život tam mohla užívat i nadále. Pro samou bolest mi tehdy nebylo zrovna do řeči. Moc, moc Vám za to děkuji. (ten příběh nabývá na hodnotě, protože vyprávět mým známým spolucestujícím do Telče, že mě zachránil Ten Medvěd, má v kontextu času stejnou hodnotu, jako když dnes po návratu doma řeknu, že jsem obědvala vedle Plíhala, nebo kdysi pobývala na domečku na náměstí, kde pár hodin před tím dokončil svou celonoční pařbu Rédl ;) No a pak skládám poklonu a dík za to, že Prázdniny v Telči jsou. Obdivuju, že neztrácíte elán a každoročně už tolik let umíte nadchnout celou tu prázdninotelčskou rodinu, aby mohlo proběhnout něco tak úžasného, jako jsou ty dva týdny o letních prázdninách. Zdaleka to není jen o muzice, ta je na mnoha jiných místech, ale díky i za tu jedinečnou atmosféru, kterou může nasát jen ten, kdo zůstane více než den. Věra