Telč, úterý, všední den, zámecké nádvoří. Přijela jsem dříve na koncert Jaroslava Wykrenta a kapely Nerez. Je chvilka po dešti a právě se začínají utírat lavice k večernímu posezení pod letní oblohou. Počasí se zase včas umoudřilo a brzy začne další z úžasných večerů. Rozhlížím se po lidech přicházejících na nádvoří. Pestrá je ta divácká směsice! Vidím známé tváře, potkávám několik dlouholetých přátel. Návštěvníci koncertů se tady nechovají jako běžné anonymní publikum, spíše jako sousedé na návštěvě. Jsou k sobě milí a příjemní a navzájem si pomáhají utřít poslední dešťové kapky či za to děkuji pořadatelům, roztáhnou si svoje “podprdelníky“ a mají připravenou pláštěnku – co kdyby ještě sprchlo, nevidíte tu deštníky, přes které by neviděli ostatní… Prostě dobře vychovaná návštěva. Letos to má ještě jeden rozměr. Dostali informaci, že na koncert musí mít roušky. A tak s nimi přišli. Když straší letní deště, přijdou s pláštěnkou. Přes všechny trable všedního dne se těší na ten večer, kdy budou znovu u dalšího úžasného hudebního zážitku, u okamžiku splynutí a plynutí času na „stejné vlně“. Tihle lidé tady prostě chtějí opět zažít něco neopakovatelného a vzácného, co jim dává radost a naplňuje jejich životy. Slýcháme na uměleckou sféru spoustu kritik a pomluv, ale tady vidím něco úplně jiného. Cítím z toho hlediště radostné očekávání. V duchu všem těm lidem děkuji, že přišli. Vítaná návštěva! Byla jsem v počátcích festivalu součástí pořadatelské party a včera jsem si vzpomněla na jeden rozhovor, kdy se někdo podivoval, že děti neplatí žádné vstupné. Naše odpověď byla: vychováváme si budoucí návštěvníky. Dnes tu jistě někteří z nich byli a možná i se svými dětmi! Telč, úterý, zámecké nádvoří. Nevšední večer. Medvěde, jaký lepší dárek k tvým narozeninám by sis mohl přát? Julka